HISTORIE
V roce 1906, ještě před připojením Smíchova k Praze (rok 1920), se rozhodli představitelé samostatného města Smíchov, že vybudují Národní dům. Naplánovali ho jako jednu z dominantních budov hlavního smíchovského náměstí, (dnešního Náměstí 14. října), na místě původní botanické zahrady, která byla zničena povodní v roce 1890. Reprezentativní secesní budova je jednou z významných realizací ing. Aloise Čenského, českého architekta a profesora pozemního stavitelství na České technice v Praze, považovaného za představitele české novorenesance a secese, a mimo jiné také autora Vinohradského divadla.
Stavba Národního domu na Smíchově probíhala v letech 1906–1908. V budově původně byly dvě restaurace, kuželník s elektrickým ohlašováním poražených kuželek, kavárna, kulečníkový sál, šachový a čtenářský klub. Dále zde byly dva velké sály (dnes Velký sál a Arbesův sál), spolkové a také obytné prostory. Na výzdobě se podíleli mj. významný pražský sochař a medailér Josef Pekárek, z jehož dílny jsou nepřehlédnutelné plastiky na budově a figurální výplně nad velkým sálem; interiérové plastiky a ornamentální výzdoba je pak dílem sochaře Antonína Máry a na výzdobě se dále podílel nemalou měrou i malíř Ladislav Novák. V 50. letech získal objekt odborový svaz strojírenství, který z něj udělal Dům kultury kovoprůmyslu (DKK). Provizorní opravy bez jednotné koncepce způsobily značnou devastaci budovy. Na konci 90. let prošla budova celkovou rekonstrukcí, při které jí byla navrácena řada secesních prvků i stylového vybavení, mimo jiné repliky původních sloupů s osvětlením, kopie secesních lustrů či secesního nábytku apod.
Od 60. let zde působil v suterénu Futurum, jeden z prvních bigbeatových klubů v Praze. Od počátku provozu zde probíhaly různé významné společenské akce a vždy také taneční kurzy, v kterých vyučovali přední pražští taneční mistři (Dr. Josef Chrastil, Petr Inek, Dr. Jiří Plamínek). Kapacitou sálů pro společenské akce se tento kulturní stánek řadí mezi pětici největších kulturních domů v Praze.